15 června 2015

Se synem u táboráku

Když jsem se pět let po rozvodu mého prvního manželství, zmohl na motorku, dojel jsem si na ní k ex-manželce pro Mirdu, mého devítiletého syna, abych s ním o víkendu podnikl nějaký výlet. Objeli jsme přírodu v pražském okolí a klukovi se to úžasně líbilo. Tak vznikl náš společný nápad, že až bude mít letní prázdniny, tak spolu pojedeme trempovat pod stan k Máchovu jezeru.

Ex-manželka naštěstí souhlasila. Pro syna to bylo docela dobrodružné, já jsem se mu snažil přiblížit skautský způsob života, což v té době nebylo zrovna „in“. On se pak skutečně přihlásil do Junáka, jenže bdělí soudruzi nechali brzy potom Junáka vyznít tak nějak do ztracena, coby kapitalistický přežitek.

Na Máchově jezeře ve stanovém tábořišti jsme si společně vybrali hezké místo pro stan, trochu stranou od toho největšího mumraje, společně jsme jej taky postavili, načež jsme si opět společně v kotlíku uvařili buřt-guláš k večeři. Bylo to fajn, chodili jsme se denně koupat, občas jsme zašli do lesa na houby, ale protože tam nebyly nikde záchody, museli jsme dávat dobrý pozor na tzv. hřiby-čtenáře. Ti se totiž většinou skrývaly pod Rudým právem. Bylo tam také lesní kino a ten týden ve středu dávali film „Někdo to rád horké“ s Marilyn Monroe. Syn se zaradoval: „To je, tati, sice film mládeži nepřístupnej, ale tady v lese se tam určitě nějak propašuju.“ Ani se nemusel propašovávat, nikdo to tam nehlídal, ale v půli filmu začalo pršet a produkce byla skončena. Dodnes nevím, jestli můj syn tu druhou polovinu filmu někdy později shlédl.

Jakýsi pilný organizátor nám oznámil, že v sobotu se tu koná veliký táborák a všichni jsou srdečně zváni a zvláště ten, kdo něco dovede předvést, ať jim pomůže sestavit táborákový program. Zeptal jsem se, jestli mají k dispozici kytaru, že bych tam eventuálně něco zahrál. Kytara byla, a můj syn projevil zájem, tam společně se mnou taky něco zazpívat. Začal jsem o tom uvažovat, že mám s mým kamarádem Vlastíkem nastudované některé dialogy V+W včetně zpěvu s kytarou a syn byl ochoten to do soboty se mnou nacvičit. 

Nejprve jsem ho naučil píseň Ezop a brabenec, kterou už trochu znal a pak jsem ho začal učit dialog z jedné forbíny V+W. Musel jsem to samozřejmě upravit tak, aby syn měl jenom kratší štěky, a já že už okecám to ostatní. Naše vystoupení vypadalo takto:

SYN: „O čem bys rád zpíval?“
JÁ: „No, co třeba zkusit Odyssea?“
SYN: „Kdo jest Odysseus?“
JÁ: „To byl ten chytrej, byla vo něm napsána kniha téhož jména!“
SYN: „Už vím, Iliáda!“
JÁ: „Áno, Homr to napsal, Homr. To je moc pěkná knížka, ta líčí všechna Odysseova dobrodružství na cestě z Tróje do Ithaky, a nejkrásnější je to, jak se zastavili na tom ostrově, kde vládnul ten kiklop Polyfémés.“
SYN: „To byl ten obr!“
JÁ: „Správně, patentní obr, nosil jedno oko vprostřed čela, báječná optika na tehdejší dobu, anastigmat, světelnost 1,9!“
SYN: „A samospouštěč v nose měl ten obr!“
JÁ: „Homr to krásně líčí, jak ti Řekové vstoupili do jeho jeskyně a vpustili mu tam světlo a zkazili mu snímky z dovolené, co nadělal tím vokem. No to se ví, toho obra to děsně dožralo a povídá: Có vy tady takhle, koukejte, prosím vás!“ 
SYN: „Dejte mi pokoj!“
JÁ: „A za trest tady zůstanete a budete mi míchat vývojku! No, a aby mu Řekové neutekli, tak zasedl východ z jeskyně, čímž se ovšem dopustil chyby, neboť zamezil přístupu vzduchu a v jeskyni nastalo brzy dusno, parno a vehementno.“
SYN: „A tomu obrovi se začalo klížit to jedno oko a na to tata spal.“
JÁ: „Jistě, s jedním okem usneš rychlejš než se dvěma, to je pochopitelné. A jak spal. Řekové tam viděli ležet takovou kládu, i rozpálili ji do běla a tím žhavým koncem mu vypálili to oko, to zasyčelo ššš, to ho probudilo, von votevře to voko...“
SYN: „A vidí že nic nevidí...“.
JÁ: „A hned vidí na čem je. Tak povídá: Za trest tady teď zůstanete až do smrti!“
SYN: „Jenže, vtom se ozvalo béé béé béé...“
JÁ: „Ovce tam měl! Stádo ovcí a podle smlouvy von je musel pustit ven na pastvu a teď chudák na to neviděl, tak musel jen tak po hmatu je pouštět, jenže Řekové chytří chytli se těch ovcí zespodu...“
SYN: „Takhle za vlnu.“
JÁ: „A tak vyklouzli. 
SYN: „Hmm, Řekové se vždycky někoho chytnou...“
JÁ: „Já myslím, že teď by se k tomu hodila píseň „Ezop a Brabenec!“
Nasadil jsem D-dur akord a už jsme spustili dvojhlasně: Jednou z lesa domů se nesa, moudrý Ezop...atd.

Výstup se nám vydařil, lidi tleskali a chtěli přidat a já věda, že nic jiného neumíme, jsem navrhl, že budeme radši zpívat všichni – a už to jelo: Škoda lásky...atd... Potom jsme si na dobrou noc ještě udělali Ham-and-Eggs v kotlíku.

Když jsme pak při návratu do Prahy v neděli odpoledne přijížděli do Vysočan, říká mi syn přes rameno: „Táto, táto, my jsme ztratili stan!“ Okamžitě jsem zastavil a vidím, že vzadu na nosiči je jenom náš batoh, a srolovaný stan se spacáky ve futrálu jsou pryč. Zřejmě jsem ho špatně přivázal. Co teď? Za ten stan a spacáky bude vyžadovat půjčovna plnou nákupní cenu a ta byla nad mé chabé finanční souchotiny.  
„Eště před chvílí jsem rukou kontroloval, že tam je, ale byl nějak nakřivo“, řekl syn. 
„Tak Mirdo, jedeme kus nazpět a dívej se na obě strany ulice, jestli někde neleží u chodníku ten balík s naším stanem.“
Nic jsme neobjevili, a tak jsem zastavil u policejní stanice. Syn počkal u motorky a já se rozhodl jít na SNB ohlásit ztrátu stanu. Esenbák, když jsem mu to zničeně vylíčil, se jen usmál a řekl: „Máte štěstí, my už ho tu máme“, a vytáhl ze skříně náš stan. Spadl mi kámen ze srdce, byl to pro mne ten happyendový zážitek tohoto týdne...

https://youtu.be/SXaRdAZY04A

1 komentář:

MirekČ řekl(a)...

Pěkný příběh. To byla doba. Tak nějak se mi líbila víc než ta dnešní. Měl jsem Jawu 250 péráka.