Režim to dovolil...

Teprve až po dlouhých šesti letech bylo komunistickým režimem v ČSSR blahosklonně dovoleno našim rodičům-důchodcům navštívit své děti v emigraci. Režim pochopil, že se do komunizmu patrně nevrátíme a penzisté, pokud by se také náhodou nevrátili, těch se stát rád zbavuje a navíc na nich dvojnásobně vydělá. Jednak ušetří dvě penze, zdravotní a sociální pojištění a ukradne jim, pokud mají, i jejich veškerý nemovitý majetek.

To bylo slávy, když jsme je uvítali na nádraží! Rodiče byli v Jiříkově vidění. Uviděli prvně svoji čtyřletou vnučku Brigitku, dokonce i já jsem se jim zdál, že jsem prý za tu dobu vyrostl, náš byt i naše auto je nadchlo a když jsem potom vyzvedával peníze z bankomatu »ve zdi«, zeptala se mě má drahá, zcela dezorientovaná máti, jestli si na tuhle kartičku mohu vyzvednout peněz kolik chci?

Vrchol jejich nervového šoku nastal, když jsem je dovezl na náš obecní úřad k přihlášení přechodného bydliště. Milá úřednice překvapila je i mne samotného, když uviděla jejich československé pasy a oznámila mi, že rodiče mají nárok, tak jako všichni návštěvníci z východního bloku, na takzvaný „Begrüßungsgeld“ od pana starosty a vypsala jim stvrzenku pro kasu. Řekl jsem jim: „Milé rodičovské sdružení, tady si vezměte tenhle papírek a jděte k támhle té paní do pokladny.“

Tentokrát se vyděsil i otec: „A kolik musíme zaplatit, vždyť my jsme dostali od banky jen 27 marek na cestu! Na víc prý nemáme nárok. Když jedeme na pozvání od příbuzenstva, tak se počítá s tím, že se tito o nás postarají. Ve vlaku jsme opravdu neutratili nic!“

„Neboj, tati“, uklidnil jsem ho, „nic platit nebudete, naopak dostanete uvítací pozornost, jen tak mimochodem, od zdejšího pana starosty.“

Dodnes vidím mojí matku, jak zděšeně drží v ruce 300 marek, na čele má rozčílením krůpěje potu a říká mi: „Mirečku prosím tě, co budou od nás za to chtít? Snad ne nějaké špionážní informace?“

„Maminečko zlatá, ty jsi z těch komoušů úplně protočená. Tady tě nebude nikdo špehovat, tady chtějí opravdu jen to, aby se vám zde líbilo. Tím si dělají krásnou reklamu směrem na komunistické země." 

„Nojo, ale“, vložil se do debaty otec, „já jen nechápu, že naše vlast požadovala od nás 270 Kčs za 27 marek, což je čtvrtina naší penze a tady cizí stát nám dává jedenáctinásobek zadarmo? Za tři sta marek se na černém trhu platí 6000 Kčs, to je naše penze za půl roku!“

„Drazí rodičové, to není ještě všechno, vy jako katolíci si můžete zažádat o příspěvek na faře zde naproti.“
„Ne, to tedy rozhodně ne!“, odporovali oba, „nechceme tady dělat nějaké vyžírky, ty tři stovky jsou až moc, tolik peněz jsme neměli v životě pohromadě!“
 Večer doma nám otec vyprávěl, jak ho volali policajti na pohovor, že jsem emigroval a byl odsouzen na 18 měsíců do basy. Věděli již, že rodiče hodlají přijet k nám na návštěvu. Obr-policajt listoval před ním v tlustém šanonu s mým kádrovým materiálem, otec tam postřehl moji fotografii  A4-formát, kterou jsem nikdy neměl,  takže si ji zřejmě zvětšili z mého pasu. Vyšetřovatel pak nařídil otci, aby mě přemluvil k návratu do vlasti a řekl: Pěkného syna jste vychoval pane Toms, nevíte na čem tam pracuje, jestli třeba nevyrábí kanóny proti nám? "Ne!" řekl otec, on pracuje v počítačové branži. Oba jsme se jen útrpně zasmáli té fantazii estébáka...

A pak jsem staroušky povozil po krásách Německa i Švýcarska, kam by se oni v životě nedostali, byli v sedmém nebi a já měl radost, že jsem pro ně mohl udělat mnohem víc, než kdybych byl zůstal v tom srabu v ČSSR a dřel bídu s nouzí za pár stovek dál, pokud bych neseděl v base.
Taky se chtěli podívat, hlavně máti, na Frankfurtské letiště a když jsme tam vyjeli výtahem na střešní vyhlídku, podívat se na odlety a přílety letadel v minutových intervalech, byli oba konsternováni. Máti si všimla letadla s maltézským křížem a zeptala se mě, co prý je tohle za krásné letadlo? Já jsem jen řekl: "To je maminečko zlatá letadlo z Malty!" Načež jsem dodal, jako vtip: "Ale ne z takové malty jako je třeba na stavbě, víš?"  Máti se na mě zkoumavě podívala a řekla suše: "Mirečku, tak blbá ještě nejsem!"  Nato jsme se všichni tři od srdce zařehtali a bylo nám fajn...

https://youtu.be/m5TwT69i1lU