Navždy ztracené údolí Želivky.

Psal se rok 1962. Údolí malé říčky Želivky bylo čarokrásné, no prostě romantika jak cukr v krystalické formě. Mně a Evě se to čirou náhodou samo nabídlo strávit tam dovolenou, jen tak v přírodě pod stanem. Dnes už je to, kvůli přehradě, všechno pod vodou včetně vesniček a kostelíčků, ale já jsem moc rád, že si to pamatuji ještě tak, jak to bylo tenkrát romantické.

V té době jsme se znali s Evou z hor na lyžích, skoro půl roku. Jednou jsem ji seznámil s mým kamarádem Jardou a jeho ženou Bobinou. Při debatě u kafe vzpomněl Jarda na své trampování přírodním rájem v údolí Želivky a barvitě líčil jak je to tam nádherné. Eva se okamžitě vložila do diskuze a navrhla mi, že když je tam tak krásně, tak bychom si tam mohli udělat dovolenou pod stanem. Byl jsem s tím okamžitě srozuměn, viděl jsem však problém, že nemám stan.

„To nevadí“, řekla Eva, „já vím kde je půjčujou i se spacíma pytlema jen za čtyři stovky pro dvě osoby."

„A já mám ještě ten bráchův stan i se spacákama uloženej ve sklepě“, dodal Jarda.

„Takže to bysme tam mohli jet na to trempování všichni čtyři společně“, vymyslela Bobina, „vy si to půjčíte, my už to máme, takže ideál, to může bejt romantická dovolená skoro úplně zadarmo! Vohýnek a vopíkání buřtů! Tomu zase já říkám romantika!“

A tak vznikla dohoda, že pojedeme na dovolenou v této ligové sestavě. V další rozpravě vyšlo najevo, že Jardův stan je jehlan bez podlážky a spacáky jsou typu „kukla“. Eva se ukázala jako zkušená trampka a radila jim, aby si radši stan i spacáky také vypůjčili, že ty půjčené stany jsou o moc lepší, jsou s podlážkou a nepromokavé. Bobina to zamítla s tím, že věci z půjčovny mohou být špinavé a bůhví kdo v tom spal, a že si radši za ty peníze, koupí nové plavky. Problém dopravy na místo se dohodl tak, že oni pojedou na motorce, Jarda má Jawu, a my odjedeme vlakem do Žďáru nad Sázavou. Tam nás Jarda, přesně v tolik a tolik vyzvedne a kyvadlovým systémem, odvozí na to místo. Prý je to od nádraží jen sotva deset kilometrů.

Když jsme v plné polní, v den „D“, s Evou vystoupili z vlaku, nebylo na nádraží ve Žďáru ani jediného živého tvora. Usedli jsme na lavici a začali dumat, co teď? Asi za půl hodiny přifrčel Jarda na motorce, jen tak na lehko a bez Bobiny. Vysvětlil, že tam, kam měl namířeno je pionýrský tábor, takže Bobina našla o kus dál jiné místo z doslechu dětského vřískání. Nejprve tam teď odvezu Evu, lady first, a potom se vrátím pro tebe, Míro, dej si zatín pohov...

Když jsem pak byl konečně dovezen na místo určení, naskytl se mi nezapomenutelný obrázek dvou tak rozdílných žen. Jedna jménem Eva a druhá nahá jako Eva  (z ráje).

Blondýna Bobina, ležela ležérně na modré dece, kouřila cigaretu z velmi dlouhé špičky a opalovala se. Nahoře neměla nic a spodní díl plavek vypadal jako ušitý z Jardovy kravaty. Koukám kde je moje brunetka Eva a vidím, že se hrabe od řeky s velkým balvanem v náručí.

Když přišla k nám, pustila ten šutr na zem a zahlásila co vojenský ordonanc: „Poslušně hlásím, že jsem objevila  pramen pitné vody a zde, prosím, ji mohou vaše Výsosti též

ochutnat“ a nabídla nám bandasku plnou vody. 

„Výborně,  Evi a ten šutr použijeme na stavbu ohniště, ale najdeme k němu ještě další balvany, ovšem toto provede výhradně jen mužská část jednotky, aby si dámy nepoškodily tak krásně nalakované nehýtky!"  Eva jen suše dodala: "Sloužím lidu!"

„A kdy bude večeře?“, ozvala se Bobina,  „Já mám už hlad!“

„Nejdříve postavíme ohniště a rozděláme oheň, pak uvařím buřt-guláš“, řekla Eva, coby odborná kuchařka.

Načež jsme s Jardou přinesli ještě pár kamenů, zatímco Eva ochotně štípala dříví mojí zálesáckou sekyrkou. Podíval jsem se zle na Bobinu, jestli jí nenapadne aspoň něčím přispět ke společnému dílu. „Ty‘s, eště neviděl nahou ženu, že tak čumíš?“, řekla mi, když si všimla mého pohledu. Zakroutil jsem jen hlavou. „Vy chlapi jste všichni stejný, to u nás v práci jeden soudruh se schválně přeříkává a místo paní Kozáková mi říká soudružko kozatá!“ Copak zato můžu, že jsem tak vyvinutá?“

„Já jdu teď postavit stan“, řekl jsem Evě, „a ty se prosím tě pusť do toho guláše ať tady nevymřeme hlady.“ Jarda se taky odebral stavět stan a půjčil si ode mne sekyrku. „Né, abys mi ji ztupil, Jardo, neměl bych se čím holit!“, upozornil jsem ho...

Stan jsem měl v několika minutách postaven a ještě jsem pomohl Jardovi, když jsem viděl, že mu to jeho dílo už dvakrát spadlo na hlavu. Pak se ozvalo cinkání na ešus, že už je buřt-guláš hotov. Nám všem to chutnalo, jen Bobina prohlásila, že si radši opeče buřta přímo na ohýnku: „Kozák, to je na tobě, uřízni mi někde klacík na opékání buřtů!“ K tomu dlužno dodat, že jí několikrát buřt spadl do ohně tím, že se ten suchý klacík vždycky po minutě přepálil.

Po večeři jsme všichni dostali žízeň a tak jsme vypili všechnu vodu co prve přinesla Eva. Při té příležitosti jsme se dohodli, že v sudé dny se budou oni starat o donos pitné vody z pramene a v liché dny my. Pramen měl tu nevýhodu, že byl na druhé straně říčky, tu bylo nutno přebrodit a neukopnout si palec o balvany na dně. Když jsme pak šli spát, litovala Eva, že tu nemáme kytaru. Byl krásný teplý večer a romantika byla, až na tu chybějící hudbu, skoro dokonalá...

Nové ráno začalo kvílením Bobiny, sedící před stanem s hlavou v dlaních: „To je peklo, já mám takový bolesti v hlavě, v tý blbý kukle se nedá spát, je v ní šílený vedro a bez kukly je šílená zima! Ta zem je taky hrbolatá, a to tlačí, jsem určitě samá modřina! To se tady nedá vydržet, Kozák,  jedeme domů, nebo se tu zblázním!.. A jak se spalo vám?“, zakňourala.

„Nám se spalo báječně, viď Mirku“, odpověděla s úsměvem Eva.

„To víš, Bobino“, ozval jsem se, „my jsme ještě v období zamilovanosti, kdy tvrdá mez netlačí, kdežto vy jste ženáči a to je rozdíl! Ale musím přiznat, že jsme si dali tu jednu deku pod sebe a tou druhou se přikryli a spinkali jako ve vatě, kde neničí tě jehličí a kam vítr nefičí!“

Po dlouhém handrkování, zdali odjet nebo zůstat, zeptala se mě Bobina: „Hele, Míro, co bys řek‘ tomu, že bysme na tu dnešní noc si přehodili stany, abych věděla, jestli by se mi v tom vašem stanu spalo líp. Chtěl jsem zachránit klid a mír na dovolené a tak jsem sice nerad , ale souhlasil...

Příštího dne halasně zpívající Bobina seděla hned ráno před naším stanem a libovala si, jak se jí v něm libě spalo.  Říkala, že je to opravdu nebe a dudy a že ten Jardův nemožnej, blbej stan i ty kukly vyhodí do popelnice. No, a potom jsme se s oběma Kozáky vůbec neviděli, byli jsme v lese sbírat hřiby-kozáky 

a protože jsem měl sebou udici, uřízl jsem si prut a zkusil to nadhodit na kus těsta. A medle, nějaký kapřík-sebevrah se rychle našel a chytil se sám, zatímco my s Evou jsme se namísto hlídání udice a splávku, věnovali jen sami sobě.  K večeři tedy byla rybka na houbách a rajčatech s brambory. Když zase po večeři všichni dostali žízeň, zjistilo se, že Jarda zapomněl nanosit vodu. Bobina zuřila, že má žízeň a Jarda ji nabízel vodu ze sklenice okurek, že prý teď po tmě se tam už nedá jít. Když to Bobinino žíznivé kvílení nebralo konce, vzal jsem bandasku, Eva baterku a šli jsme pro vodu zase my. Cestou jsem musel uklidňovat Evu, které docházela trpělivost, že jim tu děláme poskoky a tak jsem jí slíbil, že jestli to zítra neskončí, tak je pošlu někam do tmy oba.

Třetí noc byla zase strašná, Bobina zcela smyslů zbavená, brečela jak plačka na funuse, že se to nedá vydržet a přišla s nápadem, abychom si střídali stany ob den, jen tak se to tady dá přežít. Co je moc – to je příliš! Eva se na mně zpytavě podívala a já spustil: „Takže Bobino, žádná další výměna stanů nebude a když se ti to nelíbí, tak si trhni nohou! To je vaše blbost, že jste si nevzali stan z půjčovny, jako my. Howgh, domluvil jsem!“ Načež jsme se s Evou sebrali a odešli na celý den courat po krajině a pak se stavili na statku pro tříkilový pecen voňavého chleba a taky nějaká vajíčka...

Když jsme se vrátili odpoledne do našeho tábora, byli Kozákovi pryč a my jsme si konečně oddychli. Zůstal nám, dle Evy, jediný problém, jak se odtud dostaneme až se budeme chtít vrátit do civilizace, motorky nemaje?

„Na to máme ještě deset dní času, Evi, až půjdeme příště k tomu sedlákovi něco nakoupit, tak se ho zeptáme na cestu do Žďáru. A skutečně, ten bodrý muž šel s námi kus, aby nám ukázal pěšinku přes les k autobusové zastávce a my s radostí zjistili, že tady ještě žijí dobří, přátelští lidé. Teprve teď, když jsme tu byli sami a měli deset dní času na nicnedělání, jsme si uvědomili, jaká je to krása žít přírodně.

Tento výlet do údolí Želivky nás nadchl a přesvědčil, že pravým důvodem lidské nespokojenosti jsou lidé sami. Sedávali jsme každý večer u ohně.  Nad hlavou na černém, sametovém nebi s hvězdami, jaké v Praze už vidět nejsou, byl svět určitě krásnější. A toto mi připomnělo jeden verš ze staré trampské písně: ...a tam žili spolu pod jedním wigwamem, tak jako kdys v ráji Eva s Adamem... Akorát, že já nejsem Adam.

http://www.youtube.com/watch?v=bWndm9OykAE