25 září 2018

Pertinax už dávno není, slečno!

 
Mám takový dojem, že mnozí z mých čtenářů nebudou vědět, co to ten zatracený pertinax je? Musím proto předeslat: V tomto příběhu se tedy nejedná o římského císaře Publius Helvetius Pertinax, ba ani o červotoče Hadrobregmus pertinax, ale o latinské slovo  »setrvalý«...

Při odchodu z fabriky, kde jsem kdysi dávno pracoval (1960-1964) jsem si, tak jako vždy musel u píchaček ve vrátnici odpíchnout čas odchodu.  Všiml jsem si, že jakási mladá slečna vedle mne upustila svojí kartičku na zem a vzhledem k tomu, že se tvářila jakoby čekala, že ji tu kartu zvednu a podám a tak úmyslně jsem se nesnažil dělat galantního pána a naopak jsem se zaměstnával srovnáváním času na svých náramkových hodinkách  s  časem na píchacích hodinách. 

Dívka, když viděla, že se k ničemu nemám, začala se sama pokoušet si tu kartu zvedout, ale nějak jí to nešlo, byla štajf neohebná jako prkno. Vtom mě napadlo, že asi je ta chudinka dívka ochrnutá a rychle jsem se sehnul a tu kartičku jí podal.
Podívala se na mne rozpačitým pohledem a řekla: "Děkuji vám,  pane, jste moc hodný..." Odpověděl jsem: "Rádo se stalo, slečno." 

Když jsme vyšli z vrátnice, zeptal jsem se jí zvědavě kam jde, jestli napravo nebo nalevo?  "Takhle", řekla a ukázala nalevo jako do centra města.  "To je náhoda,  já také,"  pokýval jsem hlavou a protože jsem byl zvědav a chtěl se dozvědět o dívce něco více, zeptal jsem se, je-li v této firmě jako nová. „Ne, já už jsem u této firmy více než rok, ale sedím v detašovaném pracovišti o kus dál, dnes jsem byla jen výjimečně zde v hlavní budově, ale vy asi jdete na stanici tramvaje a já půjdu tudy doleva pěšky přes Vítkov na Žižkov, kde bydlím."

„Slečno, můžete mi klidně říct, abych vás neotravoval, já se neurazím, ale pokud by vám to nevadilo, tak bych vás rád doprovodil, dnes je hezky a tak proč ne?“, řekl jsem bezstarostně. „Nevadí, když máte tolik času nazbyt a chcete si zajít, předpokládám totiž, že nebydlíte taky na Žižkově?“ A tak jsme spolu šli dál a bavili se nenuceně o všem možném. Když jsme stoupali po cestě v parku na vrch Vítkov, všiml jsem si, že se dívka často zastavuje jako kdyby nemohla dobře dýchat. Neodolal jsem své zvědavosti a zeptal se jí přímo: „Slečno, nemusíte mi odpovídat, ale vy máte možná něco s páteří nebo s plícemi, že mám pravdu?“ Zastavila se a rozesmála: „Slibte mi, prosím, že si to ponecháte jen a jenom pro sebe.“„Samozřejmě, slečno, přísahám vám, že mlčím jako hrob toho é-é Tuten-kamene, nebo tuta cihla, prostě faraona!“

Dívka se usmála a rozepnula svůj světlešedý jarní plášť a já koukal vyjeveně na asi tak metr dlouhou, lesklou pertinaxovou rudohnědou desku, jejíž horní konec zakrýval téměř celé její bujné poprsí a dolní polovina desky byla zastrčena pod pásek do sukně.
„Musela jsem dnes poprvé v mém životě něco ukrást a málem se to nepovedlo, nebýt vás. Ten pertinax je dlouhý 80 cm a široký 30, ten bych vrátnicí jinak nepronesla, a to, že mi vypadne píchačka na zem, tak tohle jsem pochopitelně nezakalkulovala“, řekla provinile. 

Rozesmál jsem se: „Slečno, jste skvělá zlodějka, ale na co je Vám ten pertinax dobrej, chcete si snad doma v bytě stavět rozvodnou skříň vysokého napětí? Vyndejte tu desku a já vám ji radši ponesu, abyste se mohla zase normálně nadechnout a pohybovat, aniž byste se dusila. Dívka mne ihned ráda poslechla a dodala: „Víte, že to je docela namáhavé takhle jít a k tomu do kopce? O shýbání se k zemi ani nemluvě, trnula jsem strachy, že když se víc ohnu, že ta deska praskne a tím praskne i to, že kradu materiál ve fabrice! Ta ostuda...!“  Řekla s rukou před ústy.

„Víte, slečno, co všechno už z naší slavné fabriky zmizelo? Pro mne je ta největší krádež vůbec, oblouková svářečka s 
generátorem, váha 2 metráky!  To vy jste tedy "čajíček", ale řekněte mi proč?  Vzít si třeba v drogerii řasenku nebo rtěnku, to je sice také krádež, ale to už bych se tak nedivil, jsme národ nenechavý, ovšem krásná blondýna s kávově hnědýma očima a pertinax, to je tedy síla!“
„Samozřejmě ho nepotřebuju pro sebe, ale o tuto službu mě požádal můj snoubenec, který ho prý nutně potřebuje a právě tenhle prý není vůbec nikde k sehnání...“

„Ano, ano, takže velká láska svádí i ke hříchu, amen!“, řekl jsem basovým hlasem katolického faráře.  Když jsme se pak loučili u jejího bydliště, řekl jsem: „Tady ten váš vrch Vítkov by se měl jmenovat Pertinaxový vrch, neboť já budu na něj mít  ještě moc a moc dlouho, romanticky krásnou a nevšední vzpomínku."

"Myslíte jako Blueberry Hill?"
"Ano, a k tomu bych chtěl jenom dodat, že mé jméno je Mirek Toms,  ale vaše jméno mi zatím stále uniká...“
Usmála se, kývla hlavou a řekla: „Děkuji vám za tohle milé odpoledne, já jsem Lenka Baxová.
Ještě  mi bzučel v hlavě  Armstrongův zpěv o Borůvkovém vrchu,  když jsem došel domů, kde právě drnčel telefon a v něm se ozvala ta záhadná  Lenka Baxová a tato mě zvala na večeři, kterou právě uvařila jako "Rozlučku se svobodou" Její rodiče zůstanou prý ještě na chatě, snoubenec přijede až v úterý a ona je tím pádem sama doma a je jí smutno, takže mne zve na večeři. "Přijdeš?" Tohleto první její tyknutí rozhodlo: "Gentleman, prý taková pozvání nikdy nesmí odmítnout, to by se stal buranem, proto jsem tu pozvánku přijal !"

6 komentářů:

Anonymní řekl(a)...

Já tomu nějak nerozumím. Něco mi tam chybí a nevím co....N.D.

Mirek Toms řekl(a)...

Máte 100% pravdu, Naďo, příběh bude pokračovat, ale ještě není zcela hotov a tak jsem to nechtěl zatím zmiňovat, ale Vy jste mne holt ihned prokoukla...

Anonymní řekl(a)...

Tak jsem si přečetla nedříve konec povídky, ale to nevadí, živě si tu slečnu představuji s pertinaxem pod šatami - kráčející jako pravítko. Kdyby na Vítkově rostly borůvky, tak by si chudinka ani jednu neutrhla. To by si k nim snad musela kleknout... Helena

Mirek Toms řekl(a)...

A ani tak by to moc dobře nešlo...

Anonymní řekl(a)...

Tak tak, to potvrzuje heslo minulého režimu - kdo neokrádá stát, okrádá vlastní rodinu. A kradlo se ve velkým, tato deska byla jen prkotina. Stejně si ale ten pertinax nedokážu představit a i ten název slyším poprvé v životě. Pořád se mám co učit. :-)
Na rozdíl od Nadi, mě v tom příběhu nic nechybí. Měl zápletku i rozuzlení.
Měj se fajn, Jarka.

Mirek Toms řekl(a)...

Pertinaxem se mimo jiné vykládaly el. rozvodny jako isolačním materiálem, byl to takový červeno-hnědý neprůhledný celuloid. Lidi si to doma dávali na stůl a na povrch pracovní desky v kuchyní atd...